Tábor Veselé Bahno IV.

1. 7. 2003

29. 6. 2003 30. 6. 2003 1. 7. 2003 2. 7. 2003 3. 7. 2003 4. 7. 2003 5. 7. 2003

Úterý 1. 7. 2003

Ráno jsem vyrazila s Janou a Evou do Plešivce na nákup a do Ardova pro vodu. Koupily jsme strašně moc jídla, a tak jsme vlekli pěkně těžké batohy. V Plešivci jsme se potkaly s Hayake a jejím přítelem, dokonce nás pak svezla autem do Ardova! Chtěly jsme se vykoupat u vyvěračky, ale zrovna netekla skoro voda a před chvílí tam někdo čistil koberec, takže jsme to vzdaly. U té nádrže seděl překrásný otakárek, bála jsem se, že uletí než jsi dojdu pro foťák, ale on tam vytrval a tak mám úžasnou fotku! Dost nám ztěžkly batohy nabranou vodou z vyvěračky.

Do tábora jsme dorazily a udělaly oběd. Všichni jsme se rozhodli, že k večeru půjdeme taky do jaskyně Matildy, kde byli včera ti, co nebyli v Maďarsku. Moc se mi nechtělo, protože ten nákup mě dost unavil, ale nechtěla jsem být v táboře sama. Nakonec jsem se rozhodla, že vlezu i do jeskyně, i když jsem tam už byla dvakrát. Bylo to vyloženě kvůli fotkám. To rozhodnutí byla možná chyba, ale spíš ne - prostě to byl osud... V jeskyni se totiž pod Janou utrhl velký balvan a dokonce jí zlomil nohu. A tahle událost změnila můj momentálně nešťastný život. Možná ten kámen byl nějaký impuls, na který jsem už dlouho čekala, alespoň poslední dobou jsem měla pocit, že se musí něco stát. Nepochybně to byl nejhorší zážitek mého života! První kus kamene spadl už když Jana lezla dolů a málem dopadl na Jirku, který lezl první. Vyděsili jsme se, ale když Jana začala křičet docela se nám ulevilo, že žije a pak se ozval i Jirka. Všichni jsme postupně slezli po kamenech, naprosto klidně jsme šlapali na ten, který pak celý spadl. Proplazili jsme se do krápníkové části, kde z nás zase opadl strach a napětí z řítících se kamenů. Odreagovali jsme se prolejzáním jeskyně a fotografováním. Vybírat jen pár fotek na internet z celkových 32 kusů bych vám nepřála. Pak jsme plazili zpět a Jana lezla první. Když prolezla plazivkou od krápníků, počkala ještě na Toma a pak začala horolezit a spadl další mnohem větší kus kamene, Tom se vrhl k Janě, ale ta ho zahnala zpět pod převis hysterickým křikem, že se třeba celý ten balvan urve. Sotva Tom zalezl, tak celý balvan opravdu spadl a valící se odštípnutý kus ho ještě stihl šťouchnout do zad! Kdyby Jana hystericky nekřičela ať uteče, byl by na placku!!! Vlastně mu tím křikem zachránila život. Když se ten balvan zřítil byla jsem opravdu otřesená, měla jsem takový strach, že se hroutí všechny ty balvany kolem a rozmačkají nás všechny na padrť a nikdy už se nedostaneme ven. Normální člověk by to asi neviděl tak tragicky, ale když máte delší dobu deprese, tak vám sedí černé brýle pevně na nose. Moc se mi ulevilo, když se ozvala Jana a i Tomáš byl v pořádku. Lezla jsem za ním a tak jsem to měla z první ruky stejně jako Eva, která seděla vedle pod převisem. Chudák Jirka, Janin přítel, byl až úplně poslední a nechci vědět co se mu honilo hlavou, když se ozval ten strašný rachot a Janin křik. S Tomášovou pomocí se pak Jana dostala ven přes horolezecký úsek, plazivku zvládla sama a Bobek s Kolíkem jí vytáhli na laně rourou ven. Byla jsem tak roztřesená, že jsem se musela nechat taky vytáhnout a moc jsem se za to styděla, zvlášť když minule jsem vylezla celou rouru bez pomoci! Ale pak kluci tahali i Evu, což mi trochu ulevilo, Tomáš a Jirka to zvládli sami. Do téhle jeskyně mě už asi nikdy nikdo nedostane! Doufám, že jsem si vyfotila všechno.

Všechny nás to vzalo, někoho víc a někoho míň. Nejvíc asi Bobka, který ani nebyl vevnitř, a pak asi mě. Ohromě mě překvapilo, jak to Jana vzala s humorem a velice rychle se uklidnila, na rozdíl ode mě. Zašli jsme ještě do Silické brezové na kofolu i s Janou, kterou kluci střídavě nosili na zádech. Posilněni jsme vyrazili k táboru a po neúspěšném pokusu o zkrácení cesty jsme šli raději po značce. Já jsem se vlekla vzadu s Tomem se světlem, protože potmě nic nevidím. Až do tábora jsem krotila emoce. Bylo mi z toho příšerně, a tak jsem hned bez večeře zalezla do spacáku, ale chtělo se mi zvracet a brečet, takže jsem nemohla spát. Snad kdybych se vybrečela, ale slzám se nechtělo ven... Na chvilku jsem upadla do polospánku, ale vzbudilo mě vedro. Všichni se postupně uložili a začali spokojeně oddychovat ale já nemohla spát. Tomáš ležel vedle a asi na tom nebyl o nic líp, a když si všiml, že kvůli tomu nespím, pohladil mě po ruce. Tak jsme začali incident rozebírat a postupně jsme přešli i na jiná témata, jak se Tom usilovně snažil odvést mou pozornost. A povídali jsme si ještě dlouho po rozednění asi do šesti hodin. Tom mi moc pomohl a to nás sblížilo.

<< < > >>